Jak to vidí Mugarel aneb 4.sraz v pohledu Chachara...

Tak nejdřív: Proč jsem to sepsal zrovna já? Odpověď je nasnadě. Páč jsem sice nebyl nejlepším fotbalistou ve velkém, malém ani jiném fotbálku nebo jakékoli jiné soutěži, ovšem byl jsem jednohlasně (mým hlasem) vyhlášen za toho účastníka srazu, který toho viděl nejvíc (tj. nazabýval se příliš takovými detaily jako spánek) a proto toho rozhodně nejvíc ví. Ovšem další reporty jsou více než vítány, jelikož jsem toho sice viděl nejvíc, ale nemám oči i vzadu, že.

A zadruhé: omlouvám se těm, které jsem urazil tím, že jsem si na ně ve svém článku nevzpomněl. Těm, které jsem urazil tím, že jsem si na ně vzpomněl, se samozřejmě neomlouvám, to bylo úmyslné. Dále se omlouvám pánům Saiverovi a Paličkovi, páč ten text je skoro stejná slátanina jako ty jejich a navíc je moc dlouhý...:-(

A zatřetí: během plánování srazu jsem obdržel krátký informační mail, že 4. sraz se koná někde na severu Čech někdy začátkem listopadu + jídelní lístek. Vzhledem k tomu, že minule před Olomoucí mi na mailu přistály notičky rozsahu některé z Mozartových kratších oper, měl jsem obavy, zda sraz bude dobře zorganizován. Během víkendu se ovšem projevilo, že Hektor moc dobře ví, co a jak dělat a neobjevil se jediný vážný zádrhel, čiližto Hektor si může připsat jedno malé bezvýznamné plus. Samozřejmě plus si připisují i šedé eminence v pozadí organizace, Eso se svou princeznou Bonjellou.

V pořadí čtvrtý sraz i-dnes united byl tentokráte určen na místo poněkud dále od mého bydliště a tak pro mě začal škemráním o kousek volna v práci a hledáním vhodného spojení. Nakonec vše dopadlo slušně, idos mi vyplivl hned několik možností, z nichž jsem nakonec zvolil cestu přes Pardubice (zejména proto, že jsem se tam měl setkat s Corradem Cattanim, kdežto kdybych jel druhou stranou, přes Vladivostok, bylo by to sice o něco rychlejší, ale byl bych celou cestu sám). Setkání v Pardubicích proběhlo hladce, dvoumetrových dlouhánů s neuvěřitelným modrobílým nesmyslem na hlavě tam skutečně nepobíhalo hodně.

Oficiální část srazu sice byla zahájena bez mé účasti (údajně hoši navštívili nějaké eskymácké folklórní představení), ale hned po příjezdu do Liberce jsem byl odtransportován do místní klubovny spolku abstinentů (k tradičnímu Číčovi tentokrát přibyl i Stojan, který pod trapnou záminkou možnosti vlastní smrti odmítal alkohol), kde se měl letošní sraz odehrávat. Přivítal jsem se se starými známými ksichty a seznámil se s novými (Bartožroutem, Etherfoxem, Žblebtem a Náhodným Kolemjdoucím. Kolemjdoucí je výjimkou potvrzující pravidlo- vypadá tak, jak jsem si myslel:-). Při vší úctě k těmto skvělým mužům se přece jen našinec nejvíce těšil na setkání se samozvaným rudým králem a jeho rovněž samozvaným šaškem v legračním sešívaném úboru. Kupodivu obě na diskuzi silně vyprofilované osobnosti vypadají a chovají se jako úplně normální lidi a strávili celou noc v přátelské debatě mezi sebou, mezi námi ostatními obyčejnými diskutéry a mezi kvantama piv.

První drobné zklamání přišlo, když servírka oznámila, že se máme sbalit a vypadnout, jelikož jí končí směna. Nic nedala na mé argumenty, že jsem přece neujel 400km proto, abych si dal dva pivka a bez milosti nás vyhodila na mráz. Liberec je ovšem poměrně velká vesnice a brzy se nám podařilo nalézt druhou otevřenou nalívárnu, tentokrát tam měli i nějaké stolní fotbálky, hokeje a jiná hejblata, u kterých trávili čas ti z nás, kteří neumí pořádně chlastat. Jelikož se člověk přece jen k cestování po exotických zemích moc nedostane a chce toho vidět co nejvíce, brzy padl návrh na návštěvu světoznámého zábavního centra Babylon. Reklama byla uchvacující: Tanečnice, polykači ohňů, tisíce slonů!!! Popravdě tento podnik byl zajímavý pouze tím, že tam byla zřetelná početní převaha personálu nad hosty a pivo stálo tolik, co horník za hodinu nezarobí. Velkoměštáci Kocek a I´m nr.1 se tedy vydali hledat podnik, kde se něco bude dít. Samozřejmě jsem si to nemohl nechat ujít. Pohůnek dostal jasný příkaz: práskni do koní a zavez nás do centra zdejšího společenského života. Poté, co nám jako bonus přidal půlhodinovou výjižďku nočním Libercem, nás vysadil před podnikem, který byl zajímavý tím, že tam nebyli žádní hosté, pouze personál a pivo stálo tolik, co horník za hodinu nezarobí, ale zato ho bylo o něco míň, než je horník zvyklý. Cestu zpátky na ubytovnu si moc nepamatuju, ale údajně jsem obdržel drobnou porážku, jelikož Lama se zastavil ještě v nějakém kasínu, kterýžto podnik jsem již ze zdravotních důvodů musel vynechat.

Při probuzení ráno mě zaujala moje modrobílá šála hrdě visící na lustru. Při pátrání po tom, jak se tam mohla dostat, vyšlo najevo, že I´m nr. 1 v časných ranních hodinách objevil volně se povalující časopis s dvoustránkovým rozhovorem s Ing. Leškou a po jeho přelouskání se rozhodl spáchat sebevraždu. K tragédii nedošlo jen proto, že si uvědomil, že si nezasluhuje tu čast viset na šále jednoho z předních světových klubů a vydal se hledat šálu Čáslavi nebo Waregemu.

Snídaně v Babylonu- není tam nic zajímavého ani za denního světla. Někteří se byli koupat. Já chtěl taky, ale ta opička, co mi seděla za krkem, se strašně bála vody, tak jsem ji nepřemlouval.

Jelikož prapůvodní záminkou k pořádání těchto orgií bylo to, že některé z nás kdysi okrajově zajímal fotbal, nedílnou součástí srazů je i tradiční výprask bílých amatérů, studentů, dlaždičů a prodavačů buráků od našeho modrého kombajnu. Tentokrát jsme byli poměrně milosrdní a vyhráli jen o gól, zejména proto, že když jsme si konečně řekli, že přestaneme s tou rozcvičkou a začneme hrát, tak bílý tým opustil hřiště. Tato událost se podle dochovaných záznamů stala ve stopadesátileté historii světového fotbalu teprve podruhé. V předchozím případě se však dotyčný tým k dohrání zápasu vrátil. V našem případě se k dohrávce našlo ještě několik bílých nebožáků. Sice dopředu věděli, že na porážce nic nezmění, ale musím je pochválit za statečnost, s níž čelili svému konečnému pokoření v penaltovém rozstřelu. Můžeme je ponížit, ale nedají se zničit a věřím tomu, že za pár měsíců se najde opět několik bláznů v bílých dresech, kteří budou chtít překročit svůj stín.

Do hodnocení jednotlivých hráčů se příliš pouštět nemůžu, všichni dali do zápasu 100% a tak to má být. Že například náš kapitán není schopen proměnit penaltu a všichni v týmu máme co dělat, abychom mu dokázali naservírovat pět dorážek před prázdnou branku a on se tak mohl vytahovat titulem nejlepšího střelce, je věc jiná. Nakonec- pro tým udělal to nejlepší už před zápasem, kdy angažoval poměrně slušně hrající Lamu č.1 a komisaře, co pochytal nejen celou mafii, ale i valnou většinu soupeřových střel a vytvořil výbornou brankářskou dvojici s Medvedzikem a zbytek nováčků takticky přenechal bílým. Tato černá, manažerská práce tak vlastně položila základ našemu úspěchu a Polární Lišák se tak stává skutečným dělníkem fotbalu. Však to taky nedělá jen pro sebe, že? Dále z jednotlivců musím zmínit Robina, který si při svém nekritickém obdivování Tomáše Řepky zamiloval skluz a rozhodl se tuto herní variantu zavést i do halového fotbalu. Hodně štěstí tobě i tvým budoucím soupeřům, Robine! Za zaznamenání stojí ještě výkon toho postaršího pána, o kterém si někteří původně mysleli, že omylem zabloudil při cestě na ortopedii a nabízeli mu, že ho převedou přes silnici, ať ho něco nezajede, aby se z něj nakonec vyklubal jeden z nejrychlejších hráčů v modrém dresu. A přitom nás ještě stihnul zásobovat iontovými nápoji z jihomoravské produkce a prodávat poukazy na dovolenou u Jadranu, termoprádlo, vlněné deky a nerezové nádobí. Pro manželské páry hodnotný dárek zdarma…

V týmu bílých se také našlo spousta skvělých fotbalistů a předvedli mnoho nádherných akcí, ovšem při obou těchto akcích jsem zrovna mrknul, tudíž je neviděl a nemůžu sloužit popisem.

Po zápase v šatně dunělo mohutné cigi-caga modrých, dirigované Medvedzikem a občas přehlušované zoufalými výbuchy ticha bílých. V místní hale bylo pro dvacet lidí vyčleněno několik rozlehlých šaten, bazénků a sprchových koutů s celkem třemi sprchami, proto jsme se při střídání ve sprchách (mimochodem, to o těch Sparťanech asi není pravda, sprchujou se úplně stejně jako normální lidi) poflakovali kolem haly, okukovali místní volejbalistky (Feroslav nepřijel- dobře mu tak), dopíjeli Čombákovy ioňťáky a postupně odjížděli. Ti chytřejší odjížděli s Hektorem, ti méně chytří s Čedokem- poznej krásy Severních Čech, průvodce Žbl. Hektorův smysl pro lehké kanadské žertíky se projevil v tom, že než jsme definitivně odjeli od haly, zavolal Awlovi, že za námi má dorazit k hale, určitě tam ještě budeme.

Nejdůležitější ovšem je, že se nikomu nic vážného nestalo a nemuseli jsme rušit žádného libereckého doktora při víkendovém laškování se sestřičkami. Drobná zranění Jeffersona, Kocka a Číča jsme vyřešili svépomocnou amputací.

Ještě zde musím zmínit dva nové známé- Geremilsona a Kerima. Bohužel se dostavili pouze k fotbálku a pak hned zase zmizeli (nebo s náma Kerim seděl i v hospodě? -omlouvám se, ale nic si nepamatuju, já byl vožralej jak kráva, pane předsedo), ale samozřejmě i za tuto účast dostávají pochvalu.

Lehké intermezzo v Babylonu- furt tam není nic zajímavého, pivko, lehká svačinka, rozloučení s odjíždějícími.

Před dveřmi ubytovny se pak odehrálo něco dlouho očekávaného. Situace: I´m nr.1 vedle svého automobilu, ze západu se blížíme my, nezaujatí diváci, na jižním obzoru stále s poloprázdnou nádrží krouží několik méně šťastných účastníků Žblebtovy expedice, ze severu se blíží Awl, vyčerpaný a pokousaný od ledních medvědů. Vzduch lze téměř krájet. Setkali se uprostřed chodníku, krátké, mužné potřesení rukou, tvrdý pohled z očí do očí a pak to přišlo. Krev stydne v žilách při té vzpomínce. Ti, kteří stáli v prvních řadách, museli pak znova do sprchy…

Povečeřeli jsme v Desperadu. Přestože restaurace chutí a zejména velikostí porcí aspirovala na nejméně čtyři Michelinovy hvězdičky, reputaci jim zcela dokázala pokazit banda číšníků, s takovou kombinací drzosti a lenosti by mohli vytvořit docela slušnou členskou základnu místního úřadu práce. Jediný, kdo z nich stál aspoň za něco, byla ta slečna v irském dresu (Feroslav nepřijel, dobře mu tak). Pozoruhodné bylo, že tentokrát i Mike jedl jako my ostatní z talíře. Během večeře zahájili Arnold s Hektorem vybírání peněz. Nejprve za lístky, za halu, za vstupné, za ubytování, za parkování, za odvoz odpadu, spropitné, všimné, výpalné a pozemkovou daň. Když začali nahlas uvažovat o tom, že by si mohli začít vybírat i právo první noci, definitivně jsme se vzepřeli a poslali je doprdele. I tak jim to hodilo něco ke dvěma miliónům.

Hlavní část sobotního večera obstaral turnaj ve stolním fotbálku. Po nutných přípravách, které zahrnovaly přesun do herny, její rekonstrukci dle našich požadavků (je škoda, že Robinovi nevyšla ta dadaistická mozaika o ploše půldruhého hektaru, kterou zkoušel ze stolů vytvořit a nakonec jsme se museli spokojit s pouhým sražením do čtverce), mohl být turnaj zahájen. Proběhlo také mé seznámení s dalšími dvěma idnesáky- libereckým Zdendou a Alenkou. Překvapivě, přestože je Zdendalbc stejně výrazně vyprofilovaná osobnost jako např. Kocek a Lama, i on vypadá a chová se úplně stejně jako obyčejný člověk. Álu jsem si nemusel dopředu představovat, její podrobný popis koluje po i-dnesu nejméně ve třech tisících vydání. Při osobním setkání pak vyšlo najevo, že i ona vypadá úplně jako obyčejný člověk, jenomže výrazně lépe tvarovaný.

Vítězství libereckého dua bylo celkem jasné a možná by vyhráli, i kdyby neměli domácí prostředí (stůl z kopce, kovové míčky a pečlivě rozmístěné magnety), jen by nedosáhli skóre, jaké se vyskytuje pouze v románech Eduarda Basse. Morálními vítězi se proto prohlásili celkově druzí v pořadí JetFly s Levobočkem (také se morálními vítězi prohlásili Lišák s Awlem a několik dalších dvojic i jednotlivců, jejich nároky jsou ovšem ještě pochybnější, než Levobočkovy a Jetovy.). Sedmé místo, ke kterému jsme nakonec se Žblebtem doklopýtali, celkem reálně vypovídá o našich schopnostech (resp. o neschopnostech Číča s Medvedzikem).

Tvrdé, leč stále řídnoucí jádro se pak přesunulo do nějaké nálevny (po krátké diskuzi s Awlem, kterému se nechtělo jít spát samotnému a tvrdil nám, že kousíček od místa, kde čistě shodou okolností bydlí, se nachází něco superskvělého, co rozhodně musíme vidět) a už se jen lilo (no, někteří ještě chvíli předváděli nějakou parodii na šipky). Kolem třetí hodiny ranné jsme došli k závěru, že pět vypitých mozků musí porazit obyčejný stroj a vyzvali jsme na zápas automat se hrou Chcete být milionářem? Dopadlo to jak muselo, dali jsme vydělat majiteli automatu (ti, kteří v tuto hodinu měli trochu problém s pochopením pravidel, dali vydělat ještě poskytovatelům telekomunikačních služeb, když volali svým známým a chtěli po nich nápovědu přes telefon). Kontrolní otázka: Kdy probíhala válka o španělské dědictví?

Lihové opary bránily našim jinak okřídleným myslím v příliš širokém rozletu a celá akce v zásadě skončila zhruba dvouhodinovým rozborem outfitu jedné přítomné domorodkyně, zejména se řešila kardinální otázka, jaký je rozdíl mezi rajtkami a kozačkami a který z těchto druhů obuvi má dotyčná na sobě. Názorově to bylo zhruba takto: Lišák nás přesvědčoval, že má rajtky, zatímco mě to bylo srdečně jedno a Arnold se vyjadřovat nemohl, jelikož byl pod dozorem. Těžko říct, proč nás tedy Lišák přesvědčoval, ale zřejmě potřeboval někoho o něčem přesvědčovat.

Chvíli po půlnoci, bylo tuším kolem kolem půl sedmé ráno, jsme to definitivně zabalili a vydali se směrem k ubytovně. V brzce ranních ulicích Liberce se odehrál další z vrcholů srazu. Měl by tu být někde k nalistování můj report ze srazu olomouckého, do kterého jsem nenápadně zamontoval jeden takový nevinný chorálek a vyzval dobrovolníky k jeho naučení. Očekával jsem, že se možná chytne někdo z Olomouce, Liberce či Brna, popř. některý ze sešitých přátel. To, že si ho dáme se dvěma sparťanama (nebudu je jmenovat, mám ty kluky docela rád a nechci, aby Arnold s Lišákem byli nějakým terčem ubohých posměšků nebo ještě hůře nenávistných výpadů ze strany svých soukmenovců) jsem opravdu nečekal. Je pravda, že některé části jim moc nešly a zejména ta pasáž od druhé věty až do...až do konce byla z jejich strany značně odbytá a odpovídání na mé předříkávání bylo velmi rozpačité, ale rozumím, že nechtěli příliš hlasitým křikem budit poctivé liberecké občany (stačí, že jsem to naplno hulákal já). Až se budou vymlouvat, jsem zvědav, který z nich zvolí taktiku Vlček, tj. „Nikde jsem nebyl, nic nevím, to všechno oni“ a který zvolí raději Fořta: „No tak jsme se trochu ožrali, něco si zařvali, sorry a už o tom nebudem mluvit, jo?“. Na oplátku jsem se přiučil nějaký sparťanský popěvek. Nepamatuji si to přesně, ale bylo to něco o tom, jak by bylo na světě krásně, kdyby nám v hledišti kouřili slávisti. Pravděpodobně je tím myšleno tak, že jsou fanoušci rivala nabádáni ke kouření škodlivých cigaret zn. Sparta a tím k pomalé úmrti na rakovinu plic. Je to popěvek plný nenávisti a na stadiony rozhodně nepatří. Slávisté, klub inteligence, jsou o hodně slušnější a ve svých písních přejí každému sparťanovi smrk, který bude naopak dodávat do sparťanských plic spoustu čerstvého kyslíku. Z toho je zřejmé, že Slávie je mnohem sympatičtějším klubem než Sparta.

Návrat na ubytovnu pak už proběhl v klidu, jen kluci zkoušeli nějak řešit zahraničněpolitické vztahy se slovenským velvyslancem, údajně to pak ráno dokomunikovával Robin, slovenský velvyslanec si pozval své konzultanty vreckový nožík a baseballovou pálku a resumé bylo rázem na světě. Já jsem spal o kus jinde, takže jsem těmito problémy nemusel příliš zabývat.. To, že jsem vlezl do pokoje a v posteli jsem měl nějakou hezkou blondýnu, mě celkem nepřekvapilo, stává se mi to poměrně často. Ovšem co přesně se dělo, napsat nemohu, jako gentleman musím dbát na pověst dámy a tuto část přejít významným mlčením. (Taky bych mohl napsat, že jsem byl ve stavu, kdy jsem si sice částečně vzpomínal, že na těle osob opačného pohlaví lze nalézt různé interaktivní prvky, se kterými si lze užít ještě více zábavy než při hraní ProEvolution Socceru 5, ale jednak jsem si nemohl vzpomenout, kde přesně bych tato zřízení hledal a navíc jsem měl v tu chvíli nainstalovánu pouze jednu funkční aplikaci, kterou byl střemhlavý pád hubou do peřin. To ovšem napsat rovněž nemohu, musím taky dbát i na svou pověst).

Ranní probuzení bylo poměrně zajímavé. Na rozdíl od předchozího dne, kdy se člověk probudí s opicí a první, co uvidí, je trojice mátoh se skleněnýma očima, kterak se v trenýrkách motají po pokoji, chrchlají a hledají koupelnu, nejprve se otřese hnusem, ale brzy nabyde ztracené rovnováhy a vyleze se rovněž motat v trenýrkách po pokoji, chrchlat a hledat koupelnu. V neděli se ovšem člověk probudí a první, co uvidí, je úsměv krásné Ály v pyžámku s ovečkama. Sice je v první chvíli poměrně potěšen, ovšem brzy svou rovnováhu ztratí, dojde mu, že nejde ani tak o úsměv, jako o výsměch a navíc cítí, že motat se v trenýrkách po pokoji, chrchlat a hledat koupelnu není to pravé ořechové. Ovšem vzpomněl jsem si, co mi vtloukal otec jako malému do hlavy. Vždycky říkal: „Když nevíš, co máš dělat, dělej to, co bych udělal já, nebo můj otec, tvůj děda, nebo jeho otec atd., abychom se za tebe nemuseli stydět.“ Udělal jsem tedy to, co by udělal můj otec a jeho předkové. Vstal jsem, začal se motat po pokoji, chrchlat, hledat koupenu a mumlat si pro sebe něco ve smyslu: „Kurwa, co to jest za robke? Pul dziesiontej, ona tu loce poseblykano a ani sniodanie niema dla mnia nagotowanum!“ Co ovšem nechápu, je to, že se má šála opět visela na lustru. Při výšce sešívaného slunéčka je skutečně záhadné, jak ji tam dokázala dostat. Každopádně pan inženýr má na ty slávisty skutečně zhoubný vliv.

Pak už následovalo jen rozloučení a odjezd. (No dobře, tak ještě jedno pivko v Babylonu- ale jenom malé, stejně tam furt nebylo nic zajímavého). Zpáteční jízda byla reklamou na České dráhy. Zatímco v pátek se mnou a Corradem trať z Pardubic do Liberce rychlík našeho největšího podniku hravě proskotačil v čase jen lehce přes třiapůl hodinky (na takovou chviličku se logicky nevyplatí ani zapínat topení a mašinfíra vytápěl svou soupravu třením o koleje), tak v neděli ráno mě a olomouckou podskupinu vezl do Pardubic Žblebt, neuvěřitelně se loudal a pokud bychom ho nepopoháněli, nedokázal by stlačit čas pod pětasedmdesát minut. Z Pardubic do Ostravy jsem pak nastoupil do vlaku vyšší třídy Eurocity. Za příplatek ve výši pouhých 60,- Kč k běžnému jízdnému tento skvost poskytuje skutečně dokonalé služby- několikrát dokonce na pár desítek minut zastavil v polích, abychom při prohlížení krás naší vlasti nebyli rušeni příliš rychlým pohybem a navíc jsme s Číčem měli to štěstí, že jsme získali sedadla, na které nám vlaková četa z domovské stanice Bohumín pravidelně pouštěla simulaci deště s použitím opravdické dešťové vody. Skutečně nechápu všechny ty odpůrce hromadné dopravy. A to byl konec srazu č. 4.

P.S. Sraz pro mě skutečně skončil až v pondělí ráno poměrně veselou historkou. Během soboty a neděle mě občas při pohledu na Álu napadlo, že mi připomíná někoho, koho znám, ale nějak jsem nemohl přijít na to, koho a celkem jsem to neřešil. Po příjezdu domů v neděli odpoledne jsem byl v nějaké postalkoholické euforii a místo abych se šel vyspat, seděl jsem na netu a vykecával, dokonce jsem vážně uvažoval o tom, že ještě večer zajedu na Bazaly. Takže jsem pořádně vytuh až hluboko v nedělní noci a vstával do práce značně mimo sebe. Když jsem ráno sedl do autobusu, zaznamenal jsem na jednom sedadle známý obličej, suverénně pozdravil „Ahoj Alenko!“ a přisedl si k úplně cizí slečně, která shodou okolností cestuje poměrně pravidelně stejným spojem jako já. V příští sekundě mi došlo, jaký jsem pitomec, strávil zbytek cesty upřeným pozorováním zátylku toho pána před sebou a od zítřka jezdím o autobus dřív. Tudíž si každý den nadpracuju čtvrthodinku a na příští sraz dostanu volno hned od rána a budu moct přijít včas.